Jdi na obsah Jdi na menu

IKÁRIA

4. 5. 2016

Slzavé údolí dávných vzpomínek a zapomenutých vzdechů...

...to je Ikária...domov Andělů Naděje a Míru.

Kdesi hluboko v srdcích, pod rouškou šedavého závoje...tam někde v dálkách - za obzorem a v hlubinách - za hranicí Kroniky bytí.

Tam žili-byli.

Šumění jejich křídel a lehký vánek dechu, který se jim zrychlil očekáváním naší pozornosti...už-už, skoro jsme se dotkli a bylo to neuvěřitelné.

Prchavá vůně skalní růže, která je známkou jejich přítomnosti.

Křehký cinkot zvonících hořců a ticho - balzám v duši, v záhybu naší skutečnosti.

Jsme tam i tady - jsme spolu a nikdy nás nic nerozdělí.

Proti slunečnímu svitu, proti obzoru nebeské modré - když přimhouříme oči a podíváme se trochu opatrně, trochu míň zvědavě - sedí a čeká, těší se a neví...jak zaujmout.

 Z éteru utkaná a přesto věčná...skleněná víla snící ANGELIAN...náš první nádech do života.

Vždy pro nás náruč otevřená, ať vzdálení či blízká. 

Nikdy nekončící LÁSKA všeobjímající, všech barev esence a celého míru TÓN SJEDNOCENÍ.

Je v nás a my jsme v ní - andělské sféry Krajiny bytí, kde z výšin nejvyšších jsou stříbřité linie Ikárie v mihotavém tušení...

Ten svíravý pocit odloučení a drsných dlaní dotek na tváři - je o splývání zrníček písku s obrázky filmů utajených v mysli.

Je to ČAS SPOLEČNÉHO ŽITÍ...

Ilustrace: Anděl Naděje a Míru

andel-nadeje-a-miru.jpg