29. 1. 2014
Ptali se mě na Boha...
Tak jsem upřímně a s čistým srdcem odpověděl.
Asi to nikdo nepochopil.
Teď je ticho po pěšině.
Možná mě zavřou do klece.
Mám prý počkat.
Že rozhodnou, jen co se poradí.
Tak jsem šel ven.
A sedl si u dveří.
A zapadlo slunce a byla noc. Tou dobou zrovna na světě umíralo spousta lidí.
A spousta se jich stihlo narodit. Malých neschopných tělíček. Odešli se svým výdělkem. Přišli dát světu novou tvář.
Když mě zavřou do klece, budu mít dost času se dívat. Na řád hvězd, kterak pomalu s rozvahou trvá.
A na plynoucí příběhy lidí. Jak jsou měněni příběhem historie.
A taky na svoje tělo. Jak stárne a v dotecích bolesti se rozpadá.
Pak jsem usnul.
Pak jsem usnul.
A když mě ráno vzbudili, vykázali mě z kraje.
A.M.A. 26.5.2004
