Tučňáček seděl ve vchodu do iglú a koukal ven * Byl celý úplně vedle * Ničemu nerozuměl * Seděl na ledu a jen se díval, jakou ten led má kde barvu * přišlo mu to všechno tak zvláštní, že nevěděl, jestli má být spokojený nebo ne * tam kam svítilo sluníčko, bylo krásně žluto * ve stínu byl sníh šedivý * a všude jinde byl bílý * Tučňáček nikdy nebyl tak zmatený, jako právě dnes * opřel si čelíčko o obě křidýlka a zavřel očička * nadechnul se * a bylo mu to příjemné * věděl, že takhle je všechno v pořádku * a že ničeho se bát nemusí * ale vždycky byl radši, když mohl věcem rozumět * tomuhle tedy nerozuměl ani kousíček *

 „Ale co“, řekl si nakonec.

 „Vždycky to nějak šlo. Vždycky to nějak půjde“. 

 A zase to bylo o malinko lepší * tak se usmál * a zakroutil zobáčkem * jako že mu to všechno připadá jako pěkná poťouchlost * a ještě pro jistotu zakroutil hlavičkou * Jestli to poťouchlost byla nebo nebyla, to se vědět nedá * pravda je, že Tučňáčkovi to potom všechno zase tak nějak šlo * a na tohleto časem skoro zapomněl *

 Jak to bylo s tím Tučňáčkovým viděním barev ledu...?

"...neměl byste se tady tak často potloukat sám...jednomu to pak leze na nervy..."