Jdi na obsah Jdi na menu

Jung a Pauli

29. 9. 2013

 Více než čtvrt století si Carl Jung a Wolfgang Pauli sdělovali sny, zkušenosti s náhodou a bujné představy a společně hledali cestu k jednotné teorii, objasňující souhru a vzájemný vliv myšlení a hmoty na všech rovinách multidimenzionálního světa. Oba hledali společný základ myšlení a hmoty. Pauli byl v Jungově životě jedinou osobou, u které toleroval podnětnou zpětnou vazbu a kritiku ve věcech, které mu byly nejdražší, a to navíc po velmi dlouhou dobu. To samo o sobě vzbuzuje údiv, jelikož mnozí lidé nedokázali Pauliho upřímnost s zdrcující kritičnost vůbec ustát. Rád šokoval lidi. Občas své kolegy překvapil svou nevychovaností natolik, že jen němě zírali.

Tvořivým lidem se občas podaří zužitkovat těžko zpracovatelnou energii negativních emocí, jako je například žal, žárlivost nebo hněv, které v Paulim všechny vřely, a využít ji pro něco nového. Pauliho srdce i hlavu přemáhal stres a vysoké pracovní nasazení. Dost pil, aby se uvolnil, a konzumaci alkoholu na uzdě neudržoval. Opakovaně byl vykazován z barů a restaurací.

Jung se při práci s pacienty věnoval čtení symbolů, kterými do terapie vstupovalo vnější prostředí. Studoval sny a odvozoval rady z náhod, které pacienta potkaly. Přičítal význam sebemenším jevům v okolí – náhlý poryv větru, tvary oblaků, křik ptáka.

Pauli přišel za Jungem jako pacient. Byl naprosto bezradný a zoufale potřeboval pomoc. Jung ale odmítl s ním pracovat osobně a přenechal ho poměrně nezkušené kolegyni. Pro sebe si udělal tajemnou poznámku, že „Pauliho psýché je přecpaná archaickým materiálem“. Pauliho přítomnost provázely nepříliš obvyklé věci. Když vstoupil do laboratoře, přístroje přestaly pracovat, zkumavky začaly praskat a vakuová zařízení přestala těsnit. Věci ke kterým se přiblížil létaly vzduchem nebo vybuchovaly. Nejeden experimentální fyzik Paulimu zakázal se k jeho laboratoři byť jen přiblížit.

Jung jednou Pauliho požádal, aby se zúčastnil slavnostního otevření Jungova institutu a reprezentoval tak sbližování fyziků a psychologů. V té době se Pauli zabýval vzniklou tenzí mezi dvěma dřívějšími přístupy k vědění, jehož představiteli byli alchymista Robert Fludd a vědec Johannes Kepler. Poté, co Pauli vstoupil do uvítací síně, veliká čínská váza z nevysvětlitelných příčin sklouzla ze stolu a rozlitá voda velkou část síně zaplavila. Pauli v tom spatřil obrovský symbolický význam kvůli homofonii mezi slovy záplava (anglicky: flood [flad]) a jménem alchymisty Fludd [flad].

Při jiné příležitosti seděl Pauli u stolu u okna Cafe Odeon a usilovně přemýšlel o červené barvě a jejích odstínech. Zatímco myslel „červeně“, zíral do prázdna směrem, ve kterém venku stálo zaparkované veliké červené auto. Auto se náhle vzňalo. Pauli o tomto efektu svého působení vůbec nepochyboval. Předtím, než věci začaly vybuchovat, prožíval nepříjemné vnitřní napětí. Jakmile událost dozněla, cítil úlevu a ústup tenze, někdy dokonce i krátké okamžiky euforie. Někteří kolegové si z něho dělali legraci, že tyto jevy jsou jasným příkladem permanentní hostility fyzika teoretika vůči experimentům. Jung si to vysvětloval takto: „V lidské duši přebývá jistá síla a podřizuje si věci ostatní, zejména když duše dosáhne nejvyšší míry lásky, hněvu, či podobných stavů. Když tedy lidská duše propadne veliké míře jakékoliv emoce, lze experimentem prokázat, že se pojí s věcmi kolem sebe a dokáže je měnit způsobem, kterým chce. Každý může své okolí takto ovlivnit, pokud dosáhne přemíry emocí a musí tak učinit v hodině, kdy ke krajnímu stavu došlo, a působit na věci, jak jeho duše velí.“

Jung dvacet let pracoval na své teorii synchronicity. Podstatou synchronicity je to, že vedle klasického toku kauzality existuje ještě další faktor, který tento tok ovlivňuje. Podle Pauliho se zde ale jedná o konvergenci (sbíhavost, přitažlivost) vnitřního stavu. Pauli na Junga neustále naléhal, aby objasnil rozdíl mezi spontánním jevem náhody a jevem vyvolaným. Rozdíl mezi oběma typy byl pro oba vědce zásadní otázkou a Jung to dobře věděl. Pauli si Jungovu téměř hotovou verzi teorie synchronicity přečetl a byl velmi spokojen. Oba dva se naprosto shodovali v tom, že je nezbytně třeba další zásadní interpretace přírody, jiné, než je princip kauzality. Výsledný konsenzus zněl následovně: „V našem vnímání světa se setkáváme s událostmi propojenými kauzálně a také s událostmi propojenými shodným významem. Tato dualita je totožná s dualitou částice a vlnění, komplementárně pozorovanou v kvantové fyzice. Nedíváte-li se, je to vlna. Jakmile se podíváte, je to částice.“ Pauli tím připustil kvantovou vágnost – kvalita pozorovaného odpovídá kvalitě pozorovatele. Úkaz synchronicity se odvozuje od kvality archetypálního vnitřního stavu pozorovatele (Červený trpaslík – Virus štěstí). Jde o střet stavu vnitřního prostředí se stavem vnějšího prostředí. Pozorovateli je dostupná skutečnost „aktu stvoření v čase“.

Pauli usoudil, že jeho snová průvodkyně rytmickým krouživým svého těla usiluje o propojení snového vědomí s hmotným tělem, o což se v bdělé skutečnosti snaží i on sám. Drží zvednutou levou ruku a ukazovákem ukazuje nahoru, pravá ruka a ukazovák směřují k zemi. Neustále krouží kolem dokola své vlastní osy.

Problémy kvantové teorie a tedy i praxe odpadnou až tehdy, kdy někdo vysvětlí číslo 137 (konstanta jemné struktury, nekonečně malá základní konstanta charakterizující sílu elektromagnetické interakce, jejíž hodnota je 1/137).

Přítomnost sestává z čitelných archetypů a velmi často ukazuje nejen obrazy stavu aktuálního, ale i minulého a budoucího, stejně jako sny. Tak si všechny události našich osobních příběhů podávají mezi sebou ruce a udržují nás tak na ose toho příběhu. Příběhy nemají lineární směr. Reguluje je onen faktor a jejich osy stáčí do spirály. Nakonec zjistíte, že příběhy samy nikam nevedou, že jsou cyklické, a svou energii začnete investovat jinak. Oba hledali společný základ myšlení a hmoty. Pozorovateli je dostupná skutečnost „aktu stvoření v čase“.

flower.jpg