Jsme na přelomu července a srpna - a elektricita noosféry graduje. Jsou to odezvy procesů, které probíhají na pozadí smysly vnímaných událostí běžných dnů lidí, kteří na planetě žijí a svou mentální energií je popohánějí. Torzní pole schémat pro přeskupení datových celků, které jsou v pohybu, vytvářejí energo-informační efekty, které se v jemno-hmotné zóně jeví jako elektro-magnetické anomálie. S tím souvisí i proudění vzduchu a počasí v globálním smyslu. Na naší severní polokouli a v oblasti střední Evropy jsou to hlavně místní bouřky, které se formují v nárazníkových oblastech těchto EM polí noosféry a pomocí výbojů pak uvolňují mohutné vlny energie do lokalit, kde se využije pro posuny další datové a vysokofrekvenční částicové podpory. Atmosféra je tedy hustá a už od včerejšího večera je BLESK symbolikou, která se vine jako stužka elektrického výboje mezi izolátory elektrárny.

 Pro odlehčení situace a přehození výhybky v kolejišti trasy toho rychlíku, který nás bohatě zásobí podněty ze vzdálených paměťových médií naší zapomenuté historie, do polohy humoru - jsem připravila povídku "Čert vyletěl z elektriky", kterou jsem publikovala kdysi na webu Tissa.cz a po jeho sloučení s webem Pandora ještě nezařadila do Archivu. 

 Přeji příjemnou zábavu - pro majitele čteček je možné si text stáhnout ve formátu pdf. 

 Čert vyletěl z elektriky

 Obecně platí, že se svými smysly přichází člověk na svět již při narození. Pravda, během života může některé smysly ztratit, či poškodit, ale v okamžiku narození má smysly buď v pořádku, nebo vrozeně v nepořádku. Toto pravidlo v mém případě ale pozbývá platnost  -  netuším, zda to mám chápat jako precedens, ale s největší pravděpodobností vím, proč tomu tak je.

 Ne nadarmo psychologové hledají kořeny některých handicapů v dětství. Já jsem do svých pěti let bydlela s rodiči a sourozenci v jižních Čechách. Ten kraj mám moc ráda, a i když jsme se odstěhovali do Prahy, jezdili jsme tam s bratrem k babičce a dědovi na prázdniny. Je to kraj lesů a rybníků a já si vzpomínám, jak jsme s naší starší sestrou, která nás často hlídala, prošli celé blízké i daleké okolí Netolic a zažili mnoho neopakovatelných příhod. Na to, jak jsme na ohni opékali žabí stehýnka, si nepamatuji, byly mi dva roky, ale prý jsem to byla já, komu to nesmírně chutnalo. Matka se to samozřejmě dozvěděla, protože můj bratr to vykecal  -  je o dva roky starší. Prý se tehdy ani moc nezlobila, byla v šoku, protože já jsem údajně od doby, kdy mě přestala kojit, nejedla téměř vůbec nic. Později, ale stále v předškolním věku, jsme se s bratrem vydali sami s několika stejně starými kamarády až daleko do lhenických lesů, kde mi všichni utekli. Já se ale neztratila, ba dokonce jsem došla sama až domů a to o hodně dříve, než ostatní, které podle mých instrukcí našla a přivedla babička.

 K těm klíčovým událostem, které odstartovaly moje záhadné transformace smyslů, došlo až v Praze. Bylo mi asi šest a bratrovi osm. Tehdy ho uchvátily vláčky, a protože byl rozený vynálezce a experimentátor, napadlo ho, že vyzkouší, kolik snesu voltů. Na vláčkové trafo napojil dráty s krokodýlkama a já je musela držet, zatímco on přidával napětí. Vzpomínám si, že to nebylo nepříjemné  -  naopak to brnění se mi líbilo a on se pak ve škole vytahoval, kolik voltů a jakou dobu jsem vydržela. Při těchto pokusech muselo dojít k nějakému záhadnému propojení naší elementární podstaty  -  možná jsme vygenerovali jakési elektromagnetické pole, které nás doprovází a ovlivňuje dodnes. Bratrovi jeho zaujetí elektřinou už zůstalo. Vyučil se elektrikářem a postupně pronikl i do tajů elektroniky. Pamatuji si na moje první setkání se skutečným proudem, jak jsme oba spolu dostali 380 voltů ze sítě, a nic se nám nestalo. Tehdy dělal zvukaře jedné kapele a v sále, kde měli hrát, se něco stalo s elektřinou. Nemohl najít štafle a tak vylezl na opěradlo židle a já si musela stoupnout na sedadlo a držet ho, aby nespadl, protože potřeboval něco přehodit v krabici až u stropu. Rána, kterou jsme dostali, nás srazila k zemi. Už si nepamatuji, jestli si myslel, že je vypnutý jistič, ale mám podezření, že spoléhal na izolaci nářadí. On sám mě přesvědčoval, že jsme nedostali 380, ale jen 220, protože měl jednu nohu na trubce topení a byli jsme tedy uzemněni. Můj postoj k elektřině to nezměnilo, naopak, chovám k ní respekt a obdiv, ale nebojím se jí. Manžel vždy šílí, když mě přistihne, jak měním žárovku a nemám vypnutý jistič ani vypínač, takže se mi žárovka rozsvítí ještě v ruce. Vždy argumentuji tím, že tam sice běhá zlý mužíček s kladívkem, ale hodného neklepne. Navíc  -  kdo má pořád lézt nahoru a dolů po schůdkách, když se stane, že nová žárovka nefunguje. Vypadá to, jako by mezi námi byla uzavřena nějaká tajná smlouva, ale existuje-li, pak netuším jak zní a jaké z ní pramení výhody či sankce.

 V době studia na střední škole mi nabídla moje kamarádka letuška brigádu na letišti. Abych to neměla daleko, bydlela jsem u ní v tehdy hotelovém domě na Petřinách. Bylo to zvláštní období  -  v době mojí brigády spadlo letadlo ČSA v bratislavské Petržalce a bylo zemětřesení v Maďarsku. Ten den jsem přišla domů z práce  -  bylo přesně 21:00, když jsem vešla do bytu, uslyšela z rádia v kuchyni zvukové znamení a současně stiskla vypínač, abych si rozsvítila v předsíni. Stalo se to ve zlomku sekundy. Pocit ztráty pevné země pod nohama, prostor zmizel v záblesku modrého světla a v obrovské explozi, pak hluboká tma a ticho, které vzápětí přerušila moje kamarádka, která stála u okna a volala: „ Co to bylo? Vidělas! Venku do něčeho uhodilo a hoří“. Pak přišla s baterkou za mnou do předsíně, já seděla na zemi a snažila se srovnat si to množství událostí, které se seběhly v jednom okamžiku, v hlavě. Žárovka sice explodovala, ale byla uvnitř skleněného krytu a venku vůbec nebyla žádná bouřka, která by opravňovala domněnku, že do něčeho uhodil blesk. Nicméně místní rozvaděč elektřiny opravdu hořel plamenem a nakonec ho uhasili hasiči. Bez proudu byl celý hotelák a několik bloků až do druhého dne, než to spravili. Tehdy jsme se také ze zpráv dozvěděli o zemětřesení, které bylo včera v devět večer a že seizmickou vlnu zaznamenali i v Praze.

 Od té doby přistupuji k vypínači s přáním, aby se nic nestalo. Jsem ale nedůsledná a ten mužíček, co běhá drátama, na to čeká, takže žárovky praskají zrovna, když stisknu vypínač a často vylítne až hlavní jistič v domečku s elektroměrem. Na druhou stranu  -  ty dnešní materiály už nejsou to, co bývaly. Elektromagnetické pole, které jsme s bratrem v dětství aktivovali, způsobuje, že elektronické přístroje nesnesou moji dlouhodobou přítomnost. Velkou úlevou pro mě bylo, když prodloužili záruční lhůty na dva roky  -  moje ztráty již nemají tak hrozivý finanční dopad. Pro jistotu však nenakupuji elektroniku na jednom místě, aby jim to nebylo podezřelé.

 Je možné, že aby toto pole nezaniklo, musí se čas od času jaksi dobít. To ale není v mojí režii a stává se to nezávisle na mojí vůli. Naposledy to bylo loni, když jsem jela s nejstarší dcerou autem domů. Byla bouřka a hrozně lilo. Nedaleko našeho domu je místo, kde se v takových situacích vytváří obrovská kaluž, která se musí projet, nedá se jí vyhnout. Vjela jsem do vody a v tom okamžiku jsem zprava viděla vodorovně letící bílou kouli, která s ohlušujícím rachotem explodovala na kmeni stromu, který jsme právě míjeli a který byl také ve vodě. V tu chvíli zřejmě selhala Faradayova klec a my obě jsme ten výboj pocítily. Nic se nestalo, i ta větev, kterou to utrhlo, padala jakoby zpomalena neznámou silou, takže jsme stačily projet. Opět jsem měla ten záhadný pocit, že jsme zlomek okamžiku byly někde jinde, v jiné dimenzi, či jiném prostoru, nebo tak něco.

 Zkušenost se statickou elektřinou má každý z nás. Já mívám období, kdy přímo srším jiskrami výbojů a všichni doma, včetně zvířat, si ode mě udržují nestydatý odstup. Svého času jsem pracovala v Chemapolu. Celá budova byla ze skla a kovu, okna se nadala otevírat a na jižní straně, kde jsem měla kancelář, nestíhala klimatizace chladit. Interiér obsahoval hodně plastů a umělých vláken, a tak když prostředí ztratilo potřebnou vlhkost, ovládla statická elektřina všechny. Neříkám, že by se mě kolegové vyloženě báli, ale mou povinností bylo nosit v ruce kovovou propisovačku a vybít svůj potenciál hned u dveří jejich kanceláře o kovovou kliku. Bez tohoto manévru jsem tam nesměla.

 Letní bouřky mají kouzlo až mystické. O tom, jak se v takto nabitém prostředí prolínají dimenze realit a čas ztrácí svoji kontinuitu, jsem se přesvědčila mnohokrát. Loni v létě jsem byla sama na chalupě v Jeseníkách. Bylo krásné odpoledne a přicházela bouřka. Mraky se stahovaly ze všech stran a blesk stíhal blesk. Seděla jsem venku a pozorovala tu nádheru. Náhle mi v mysli vyvstala vzpomínka z dětství, jak jsme byli s rodiči na parníku na Slapech. Bylo mi sedm nebo osm a na tu příhodu jsem už dávno zapomněla. Plavili jsme se zrovna v tom úseku, kde jsou všude okolo řeky strmé skály, a byla bouřka. Setmělo se a blesky a hromy řádily s impozantní silou, umocněné ozvěnou skal. Náhle jsem to měla znovu jasně před očima i s tím, jak jsem se jako dítě bála. V tu chvíli jsem vzala telefon a volala manželovi, protože jsem věděla, že je i s dcerami na návštěvě u známého v kempu na Slapské přehradě. Telefon byl nedostupný. Asi za hodinu mi manžel volal a ptal se, co potřebuji. Řekla jsem mu, že jsem ho jen chtěla upozornit, že se blíží bouřka a aby okamžitě opustili vodu, pokud jsou na lodi. Sdělil mi, že je pozdě, protože bouřka je zastihla daleko od břehu a že hrozně zmokli a holky se bály.

 Elektromagnetická anomálie, která mě doprovází, vyvolává i další efekty. Moje dezorientace v prostoru i v čase je v rodině legendární. To je ale už jiný příběh, který budu vyprávět někdy příště.