…záhadná zmizení lidí je jev, který je častější, než bychom si mysleli. Většina z nich je nakonec vyšetřena a vysvětlena – stále ale zůstávají některá natolik mysteriózní, že se z nich staly legendy. Část z nich spadá do kategorie přesunů v čase - o většině lidí ale nevíme, co se s nimi stalo – jestli přešli nějakou geomagnetickou anomálií do paralelní reality, nebo byli tzv. uneseni silami, které doprovázejí setkání s UFO, či mimozemskými bytostmi. Poslední zmíněný jev je tématikou děje mnoha filmů a románů – například seriálu „4400“ z roku 2004, který se dočkal nové verze - bude uveden už koncem listopadu tohoto roku. 

 Část příběhů se týká lidí, kteří zmizeli na nějakou dobu – týdny, měsíce, ale i roky – a po návratu byli zmatení, dezorientovaní, nic si nepamatovali a většinou skončili v péči psychiatrů. Jen minimu z nich se vrátila paměť – ale jejich vzpomínky byly natolik bizarní, že to jen potvrdilo podezření ze ztráty psychického zdraví. Za normálních okolností si člověk řekne – kdyby se to stalo mně, tak bych si dokázal zachovat zdravý rozum a našel způsob, jak svoje „dobrodružství“ sdělit, aniž bych se z toho „zbláznil“. Jenže ono to není tak přímočaré = naše vědomí nesídlí v hlavě (v mozku), ale je rozprostřené především v noosférickém obalu Země – který se každou vteřinu mění a přeorganizovává podle probíhajících událostí – a to od individuální roviny po globální změny schémat chování a smýšlení populace jako celku. Už jen vycestování do kosmu je pro astronauty obrovský psychický nápor, který mohou doprovázet halucinace, změny stavu vědomí i zážitky kontaktu s jinými schématy realit, které jsou člověku cizí, se kterými se nedokáže operativně definovat. 

 Pokud jde o cestu v rámci časoprostorové sféry naší sluneční soustavy, není ztráta kontaktu s domovskou noosférou úplná – stále dosahujeme na její signaturu, kterou mozek neustále „osahává“, aby nedošlo k přerušení celistvosti Identity. Pokud ovšem člověk změní časovou dimenzi a ocitne se v paralelní realitě, tento kontakt se přeruší a dojde ke ztrátě vědomí – po stabilizaci mozkových funkcí nedochází k nalezení noosférické signatury a to uvede do pohybu „záchranné“ mechanizmy, které začnou vytvářet alternativní scénář vlastní Identity – to může v kombinaci s psychickým stresem z příhody vyústit v trvalé poškození kognitivních funkcí, což může vést k patologickým projevům, které nelze bez pomoci zvládnout. Tedy pokud se to nestane někomu, kdo prošel transformací a má anatomii mysli a vědomí propojenou do multidimenzionálního formátu = je Galaktickým Člověkem. Takových lidí je mezi námi už hodně – ale jejich cestovatelské příběhy neplní stránky záhadologických webů – tito lidé svoje zážitky považují za přirozenou součást svého života - proto necítí potřebu je medializovat. Přesto se domnívám, že tělesná teleportace zatím zůstává v mezích neřízené nahodilosti – tj. stává se tomu, kdo není vybavený schopnostmi ji zvládnout psychicky a ti, kteří by mohli, nemají k dispozici nástroje pro cílené otevření časoprostorových průchodů do jiných realit = tuto schopnost dokážou aplikovat jen jako projekci svého vědomí – bez těla. Je zřejmé, že k vytvoření a běžnému používání takových nástrojů zatím nejsou dokončené změny v archetypálním uspořádání Kolektivního Vědomí.

 Změny v energo-informačních polích, které vytvářejí nosnou „konstrukci“ pro optimální fungování projekce Duše do hmotné verze Člověka, probíhají jako výměna Modelů Evoluce = starý systémový matrix, postavený na aplikaci Hierarchie Moci, dobíhá a je nahrazován novým Systémem Podpory Života, který je postavený na svrchované autonomii Člověka – v mozaice všech, kteří jsou s ním součástí téže lidské společnosti. Jde o svobodu v oblasti sebeurčení – a na ní navázané principy odpovědnosti, která tuto svobodu umožní. Jsou to podmínky Života, které se teprve vytvářejí – my je vytváříme tím, jaké postoje v současných krizových situacích zaujímáme a jak se stavíme na pozadí vlastních potřeb k potřebám společnosti jako celku. 

 Po tomto úvodu do „problematiky“ si můžeme připomenout několik událostí, které spadají do oblasti záhad a mysteriózních příběhů. Když si do vyhledávání zadáme heslo „záhadná zmizení“, vyjede nám celá řada různých příhod – vybrala jsem ty, které vykazují nějakou míru relevance – protože na tomto poli se najde mnoho věcí spíš fantaskního původu – které jsme opakovaným sdílením vzali za skutečné příhody skutečných lidí. 

 První je příběh Junga Lee Changa, který se údajně přesunul v čase – stalo se to v Hongkongu roku 1987. Tehdy policie zadržela na ulici podivně se chovajícího asi desetiletého chlapce, který o sobě tvrdil, že pochází z Číny, kde vládne císař Kchang-si (1661 – 1722). Zvláštní na tom bylo, že znal podrobnosti z té doby a mluvil archaickou čínštinou. V květnu následujícího roku opět zmizel a už se nenašel. Jeden z historiků, kteří se o případ zajímali, hledal ve starých chrámových záznamech a skutečně našel zápis o chlapci Jung Lee Changovi, který za vlády císaře Kchang-si na deset let zmizel a po návratu vypověděl, že se ocitnul v roce 1987. Byl uznán šíleným a za tři týdny zemřel. Pokud je historka pravdivá, pak jeden rok v naší realitě znamenal deset let v minulosti. Mě tam v první řadě zaujalo kódování: „Jung“ lze v asociačním skládání chápat jako „mladý“ nebo (ve vazbě na DNA) jako „nekódující“ (junk DNA), „Chang“ znamená „výměnu“ a je i součástí jména císaře (Kchang-si).

 Další příběh zveřejnil web tainy.net, který píše, že v archivech města Tobolsk byl objeven tento záznam z roku 1897 – cituji: „Na konci srpna policie kvůli podezřelému vzhledu a chování zadržela jistého Sergeje Dmitrijeviče Krapivina. Jeho výslech policisty šokoval – zadržený tvrdil, že se narodil v roce 1965 a že pracuje jako operátor v energetickém centru. Nedokázal vysvětlit, jak se v Tobolsku ocitl, pouze si pamatoval na strašnou bolest hlavy a ztrátu vědomí. Přivolaný lékař konstatoval „pomatení mysli“ a Krapivin skončil v ústavu pro duševně choré“. Tady ovšem chybí důležité zpětné potvrzení – tj. nějaká indicie, která by dokládala, zda je nějaký člověk toho jména a profese v naší době pohřešován. 

 Podobné příběhy se tradují o mnoha místech – že se tam ztrácejí lidé, z nichž někteří se vrátili a přestože si mysleli, že byli pryč jen malou chvíli, zde uplynuly celé roky. Takové pověsti známe i z pohádek a bájí – každé tajemné místo ho má ve své historii – i Blaník. Za všechny zmíním pohoří Tribeč, které vešlo ve známost hororovým příběhem Trhlina spisovatele Jozefa Karika, který byl i zfilmován. Údajně se zakládá na skutečných událostech - v pohoří Tribeč se prý nachází trhlina v časoprostoru, která vtahuje lidi. Děj filmu opět „kopíruje“ už známý scénář obdobných příběhů: „Igor, nezaměstnaný vysokoškolák, se v rámci absolventské praxe dostane do pracovní čety, která vyklízí budovu bývalé psychiatrie. Zde náhodou objeví záznamy Waltera Fischera, jednoho z pacientů, který před sedmdesáti lety záhadně zmizel v pohoří Tribeč. Když se po dvou měsících stejně záhadně objevil, byl dezorientovaný, na celém těle měl nevysvětlitelná zranění a nedokázal popsat, co se mu stalo a kde poslední týdny strávil. Ač byl dlouhodobě hospitalizován, již nikdy se nezotavil. Když se Igor pustí do pátrání po podrobnostech Fischerova příběhu, zjistí, že tento případ vůbec nebyl ojedinělý. Záznamy o lidech, kteří se v Tribeči ztratili, sahají až daleko do minulosti. K mnoha z nich ale došlo relativně nedávno. Proto se Igor spolu se svou přítelkyní Miou, milovníkem konspiračních teorií Andrejem a tvrdým skeptikem Davidem vydává do tribečských lesů zjistit, jaká je pravda. Pátrání, které zpočátku působí jako nevinná zábava nesourodé skupinky, však končí tragicky…“ (Falcon).

 V příštím díle se zaměřím na předměty, které byly nalezeny jako krypto-archeologické artefakty – a mohou dokládat cestování v čase.