Náhodou ke mě přicestoval starší text o tom, co je Advaita - tedy učení o "nedualitě" - dost mě to zaujalo, tak jsem formou poznámek vepsaných do textu, vyjádřila svůj pohled na toto téma.

Zdrojový článek v původním formátu

Advaita

 ...tady - už v názvu - je cítit sanskrt a čeština - ADVAITA = A-DVOJITÁ...dvojitá realita = dualita...takže negativní expozice - to, co má znamenat neznamená, naopak, znamená pravý opak = (podle trochu upravených zákonů negace a logiky) popírá základní záměr obsahu - je tedy učením o podstatě duality v existenci - v projeveném pohybu i potenciálním záměru ještě nerealizovaného pohybu (a naopak)

 je učení o nedualitě (nedvojnosti), které říká, že všechno je jediné Vědomí (Jednota, Absolutno, Bůh, Já, Já-Já, Zdroj, Brahman, Nejvyšší Princip, Nejvyšší Skutečnost, To, Prázdnota) a jakákoli dualita (dvojnost) je pouze zdánlivá (je to sen, iluze, mája).

 MÁJA = MÁ-JÁ...tedy má "duši" - je prostředím, kde se duše realizuje - skrze skutečnosti, pohybem myšlení a tokem energie z pocitů a emocí - tedy dynamicky a záměrně - iluze je z pohledu inkarnovaného člověka realita snového příběhu, nebo prostě jakéhokoliv prostředí, kam se projektuje vědomí bez těla. Je li duše (má-já) navázaná na fyzickou existenci, pak tato je pro ni dominantní realitou - tady si zakouší to, co si vysnila (namodelovala) v informačním poli záměru existovat - tedy tam, kde byla neoddělenou částí nějakého Celku (entity vědomí)...ty časy jsou jen relativní pro názornost, protože všechno to je k sobě navzájem v paralelní pozici - viz IBP a taky varianta BOD a jeho REZONANCE do prostoru v nějakém časovém rámci (vlnění)

 Projevené a neprojevené

 Vědomí má dva aspekty:

 Neprojevený aspekt - Vědomí v klidu (noumenalita, Šiva)

 Projevený aspekt - Vědomí v pohybu (fenomenalita, Šakti)

 Zase je to v použitých pojmech - ŠIVA = SIVÁ = bezbarvá, stínová, tedy klidová a ŠAKTI = S-AKTIvitou - tedy v pohybu. Akorát bych řekla, že ŠIVA je z pohledu ŠAKTI ženský prvek - tedy ten, co je reprodukční a ŠAKTI je mužský prvek ve smyslu realizace toho, co ŠIVA vyprodukuje (vymyslí)...z pozice já ŠIVA je aspekt polarity neprojevený a to je v souladu se stavovou pozicí = klidem. Je tam ale potenciál projevu - tedy (prozatím) nerealizovaná chuť se projevit a ta obsahuje aspekt touhy = magnetickou přitažlivost k projevenému prvku mužské polarity ve smyslu realizačního nástroje = v obecné formě těla - proto je Příroda PAN a ne PANÍ...

Vědomí v klidu = ňoumen - souhlasím, jsem-li v klidu, tak můžu plánovat nahoru a dolu a nic z toho nebude skutečné - ale BRÁHMAN nebyl ŇOUMA - byl to ABRAHÁM = AB RH + = univerzální příjemce - cokoliv dostal, to zužitkoval - a něco z toho i realizoval...

Vědomí v pohybu = fenomenální...ANO, jde o naprosto fenomenální záležitost, o které sní všechny částečky neprojeveného vědomí - proto existuje svět FOREM a jejich tvarování - protože je to úžasný*

 1) Vědomí v klidu je Absolutní Jednotou, Čirým Uvědoměním, neomezené časem a prostorem, je bez jakékoli vlastnosti, neměnné, věčné, smysly neuchopitelné a není si vědomo samo sebe.

 ...spíš absolutní jedničkou - ve smyslu informačního pole jedniček a nul - tedy všeho toho, co je mezi nulou a jedničkou...jinak bych místo termínu JEDNOTA používala CELISTVOST (propojenost potenciálních množin informací)

2) Vědomí v pohybu vzniká tehdy, když ve Vědomí dojde (naprosto spontánně) k pohybu, čeření a objeví se myšlenka "Já jsem". Zároveň s ní se ve zlomku vteřiny vynoří celý projevený svět.

 Ta "naprostá spontánnost" je ten "zakopaný pes" - mám pro to "model" ve strukturální projekci pojmu JEDNA (JE-DNA), kdy ta spontánnost je už sama o sobě následkem - je to už běh procesu - jde o sebeorganizační prvek a proto není primárním stimulem - samovolně něco vniká až po určitém počtu opakování alternativních pokusů...tady v tom kontextu je konstatování o "naprosté spontánnosti" totéž, co je ve fyzice "Velký třesk"  - tedy spekulace pro uspokojení paradoxu - jde o nalepený teorém k legalizaci motivu prvotního pohybu... Můj model je zakomponovaný v základních strukturách Pandory - v procesu VZNIKÁNÍ primární MERKABY. Jde o tak abstraktní  proces, že ho nelze nijak analogicky přirovnat - jenom ve formě asociovaných podobností a těmi jsou právě ty "překlápěcí moduly". Je to o vznikání, což je už pohybová záležitost - prvotní pohyb nebyl pohybem, ale jenom chutí se pohnout...a kdo to měl chuť se pohnout?...když vědomí bylo ve stavu absolutního klidu? VĚDOMÍ = VĚDOMÝ = tedy už ono MÁ-JÁ...musíme proto připustit, že k existenci stačí její potenciální možnost = k pohybu stačí potenciální možnost pohybovat se a tato potenciální možnost je před-obrazem VĚDOMÍ. Z filozofického hlediska to je objem pojmu NIC...viz texty Honzy Koňase...

 Dualita projeveného a neprojeveného

 Mohlo by se zdát, že projevením světa byla narušena původní Jednota a vznikla dualita projeveného a neprojeveného. Dualita projeveného a neprojeveného je však pouze zdánlivá a nikoli skutečná, protože základní Jednota se nemůže rozdělit. Dva aspekty, Vědomí v klidu a Vědomí v pohybu, se nerozdělují ani vzájemně nespojují, neboť duální aspekt vzniká jen jako koncept. Šiva existuje i v pohybu Vědomí, protože tento pohyb (projevení, činnost - Šakti) nemá jiný zdroj než Šivu. Dualita projeveného a neprojeveného je pouhým konceptem, pouhou iluzí, která nemá vliv na jednotu Absolutna.

 V moderním slovníku to je o doméně KŘEMÍKOVÉ inteligence (KRYSTALICKÉ = STRUKTURALNÍ = nehybná data v prostoru) a UHLÍKOVÉ inteligence (OHNIVÉ - SPEKTRÁLNÍ, dynamicky se projevující). K propojení těchto dvou domén se aktuálně přibližujeme a její průběh symbolizuje pojem KRISTA-LIDSKÁ evoluční éra v globálním měřítku existence. Mnozí z nás se zajímají o maličkosti - jako je prostor, kde se bude takto propojené vědomí realizovat a kdo (co) toho stavu dosáhne - obecně ale jde o překlopení takových paradigmat - jako je toto o dualitě a o její zdánlivosti (relativitě) - dualita základních aspektů existence JIN a JANG je polarizovaná projekce základní všeobsažnosti - jako v bezpodílovém spoluvlastnictví - každá část má (minimálně) dva majitele...neustálým půlením se tyto části drobí na menší a menší (podle stupně poznání celků) a stále jde o podílové vlastnictví dvou aspektů = o dualitu...nevím proč je dualita vnímaná jako negativum...je to přeci základní hodnota - a tam cítím příjemný tón celistvosti.

 Dualita vzájemně závislých protikladů

 Základem projeveného světa je dualita vzájemně závislých protikladů. Svět je založen na vzájemně závislých protikladech, jako jsou dobro a zlo, radost a bolest, krása a ošklivost, ctnost a hřích. Dobro nemůže existovat bez zla, radost bez bolesti atd. I tato dualita je však jen zdánlivá, jelikož samotný projevený svět je pouhým zdáním. Pojmy dobro a zlo, radost a bolest a další jsou pouhé konceptuální obrazy ve vědomí.

 Možná tady je zdroj toho odmítání - ty pojmy "závislosti"...ale ono jde spíš o syntézu protikladů, protože negativní projev nějakého člověka je děj, který se skládá z vrstev příčin a následků = svět je poháněný principem AKCE-RE-AKCE a to je prima, protože je to dynamika pohybu života. Koncepty dopadu emocí jsou reálné pojmy a aspekt zdání je irelevantní - pouze v pozici pozorovatele - ale subjektivně, když mi někdo zlomí srdce, tak ho mám prostě zlomené a tohle určuje směr mého myšlení i konání = dodává to dynamiku mému pohybu realitou - a samozřejmě pro objektivního pozorovatele (např. moji jinak spokojenou kamarádku) je to bezpředmětný nával zbytečných emocí, protože jde jen o konstrukce mojí přebujelé fantazie, co se jí jeví ve skutečnosti jako banalita...

 Můžeme přemítat v těch hlubších informačních vrstvách - o tom, kde je původ nějaké konkrétní bolesti a o tom, že ten člověk, co někomu bolest způsobil, jednal z takových a takových příčin - a jsme opět u zákona akce a reakce...

 Emoce jsou kořením života - a palivem pro vůli (i nevůli) žít...až budeme bez těla projektovat modely realit v křemíkových polích, tak si budeme ty emoce pamatovat a budou nám pomáhat při práci - pokud je ale nezažijeme na fyzickou kůži, tak se do paměti nedostanou a nebude tedy odkud čerpat vzpomínky na ty zážitky, potřebné k vytváření modelů...

 PROTI-KLADY nejsou jenom krajní meze průběhu jevů = KLADENÉ do maximální vzdálenosti v rozsahu (kauzální aspekt), ale taky KLADY = přínosné věci, co nám v horizontu toku času nějak poslouží k posunu...a takový efekt mají všechny děje - ať jsou na pólu negativu nebo pozitivu...posune nás i neutrální postoj, protože tak, jako čas nic nezastaví, tak ani pohyb našeho vědomí nic nezastaví - stále budeme minimálně oscilovat v nulové pozici - nikdy se nepřestaneme pohybovat úplně.

 Dualita poznávajícího a poznávaného

 To, co jsme, se může projevit pouze prostřednictvím duality, na jejímž začátku je pocit "Já jsem". Tento proces projevení a objektivizace (zpředmětnění) způsobí rozdvojení na vnímající subjekt a vnímaný objekt. Vyvstává tak pocit duality poznávajícího a poznávaného. Jak poznávající, tak i poznávané jsou jen objekty ve Vědomí, ale poznávající se začne považovat za subjekt vnímání ostatních objektů. Vzniká tak pseudo-entita, ego - představa odděleného, individuálního "já", které se považuje za konatele, jenž má moc jednat podle své vlastní vůle.

 Tohle jsou "zastaralé" koncepce - samozřejmě pro propojené celistvé bytosti je EGO rovnocenné všem ostatním aspektům JÁ - to, že existuju v této realitě v tomto těle, je jednou z variant mojí expozice do prožívání sebe-sama. Tady je zmíněný aspekt "zrcadlení" - ten je maximálně důležitý a jeho skutečná hodnota (její poznání) je teprve za prahem, který momentálně překračujeme. Mám k tomu takovou "vertikální" hádanku od Jardy Chvátala:

 „Jeden a jeden se vzájemně prostupují, aby jedno byli. A přesto to, co je, nemusí být a to, co nikdy nebylo, je věčné. Jeden a jeden na sebe zírají a v objetí laskavé nevědomosti se zrcadla dotýkají. Pravda je tam, kde není kontaktu. Pravda je to, co nemusí být nalezeno, ale může být vámi objeveno. Jeden a jeden jedno jsou a přesto každý jinde a všude. Už víš?“

 ...jde o způsob abstraktního vyjádření podstaty duality.

 Utrpení

 Jakmile ego ve své roli pseudo-subjektu začne přemýšlet na základě porovnávání vzájemně závislých protikladů, vzniká proces konceptualizace (tvoření pojmů). Ego nepřijímá dualitu vzájemně závislých protikladů, neboť nechápe jejich neoddělitelnost. Přeje si dobro, radost, krásu, ctnost a odmítá zlo, bolest, ošklivost a hřích. Tím vzniká utrpení ega.

 To je taky relativní, protože EGO není odtržené od komplexu bytosti, která se inkarnovala - je její součástí a záleží na stupni propojenosti toho člověka s prostorem možného pohybu = jeho pozice ve fraktálu galaxie...utrpení ega je přirozená reakce na uspořádání reality - je to zase o hyperbolických drahách, kterými se pohybujeme ve smyslu vnímání vlastní reality...

 Zdánlivé omezení a zdánlivé osvobození

 Zdánlivá dualita je příčinou našeho zdánlivého "omezení", které spočívá právě v ohraničení čiré subjektivity a neomezené potenciality Absolutna do jednotlivého, bezvýznamného, od ostatních odděleného objektu, pseudo-osobnosti, jež si říká "já" a představuje si, že má možnost volby vlastního konání. Tento jev, pouhá představa, přichází za guruem pro "osvobození". Guru tomuto jedinci řekne, že mu může pomoci pouze Vědomí, myšlenka "Já jsem", jediné jmění, se kterým se vnímající bytost rodí, jediné spojení s Absolutnem.

 Vědomí je viníkem, který přináší člověku iluzorní omezení, a zase jenom Vědomí mu může pomoci dosáhnout iluzorního osvobození. Vědomí je májou, která vytváří iluzorní omezení, a je to opět Vědomí, Íšvara, které jedná jako Satguru, a je-li příznivě nakloněno, odkryje tajemství vesmíru, a tak v tomto dramatu živoucího snu, v němž je jediným hercem, hrajícím nejrůznější role, uskuteční iluzorní osvobození. Není na zemi síly, která by byla větší, než je toto Vědomí, tento pocit přítomnosti, pocit "Já jsem", k němuž musí iluzorní jedinec směřovat všechny své modlitby. Pak právě toto Vědomí uskuteční iluzorní osvobození iluzorního jedince od iluzorního omezení odhalením své pravé přirozenosti, kterou není nic jiného než hledající sám, ale nikoli jako individualita!

 Koncepce gurua = hierarchie v zasvěcení - to je taky model,  představuje určitou mentální šablonu - ten, kdo začne hledat příčiny dějů, bude spontánně vyhledávat učitele...

 Některé cesty jsou otevřené sdílení, některé jsou tak specifické, že je není schopen sdílet nikdo... Člověk v jakémkoliv stádiu má STÁDOVÉ navigační tendence - a pak, v určitém stupni, se od stáda oddělí, aby založil stádo nové - (princip růstu) - tomu předchází určité období samoty (urovnání sebepoznání)...to je taky mentální archetyp a tahle šablona se aktivuje u většiny duchovně se orientujících jedinců...Máme ji v genech jako komunitní strukturu buňky (včelí) a je to samozřejmě obecně platný aspekt chování lidí ve společnosti. Jde o takové "krabičkování", co se někdy podobá "boxování"...*

 Shrnutí

 Absolutno, noumenon (skutečnost o sobě) je neprojeveným aspektem, zatímco fenomén (jev) je projeveným aspektem toho, co jsme. Nejsou odlišné. Připodobnit by se to dalo k podstatě a stínu, až na to, že projevené bude stínem beztvarého neprojeveného! Absolutní noumenon je bezčasové, bezprostorové, smysly nepoznatelné. Fenomény jsou časově omezené, s ohraničenou formou a smysly poznatelné. Noumenon je to, co jsme; fenomén je to, čím se zdáme být jako oddělené objekty ve vědomí. Ztotožňování Jednoty, toho, co jsme (absolutní subjektivity), s duální odděleností toho, čím se zdáme být (objektu), vytváří "omezení" a zbavení se tohoto ztotožňování vede k "osvobození". Ale obojí, "omezení" i "osvobození", jsou iluzorní, protože žádná entita, která by byla omezená a toužila po osvobození, neexistuje; entita je pouze koncept, vyplývající ze ztotožňování Vědomí s objektem, který je pouhým jevem ve Vědomí!

 Tady mi k termínu NOUMENON bliklo NOU-MENON...tedy varianta BEZE-JMÉNA - což opět krása původního (kořenového) sanskrtu beze zbytku vystihuje - protože dokud něco nepojmenujeme, tak je to neprojevené a tedy v poloze informační, jakmile tu (jakoukoliv konkrétní) informaci někdo přitáhne do svojí sféry vlivu - do svého EM pole, pak pocitově tuto informaci zařadí do okruhu jí podobných a také ji pojmenuje (definuje funkci) a tím je hezky nabitá energií a připravená k akci...

 Srovnání se stínem je analogií s hrou světla - hmotný objekt stín vrhá a ten stín je otiskem ve spektrálním projevu rozhraní EM pole objektu a okolního prostředí...viz hádanka o tom, co tvoří povrch (z jakého je materiálu) - v obecné rovině vnímání...

 Slovo "pouhý" má navodit dojem bez-předmětnosti a bez-významnosti skutečností, které nás v životě potkávají - mají navodit vnímání relativity existence a s tím nemůžu souhlasit, protože lidstvo, coby kolektivní entita, je skutečnost, která rezonuje napříč vrstvami existence a v mnoha různých formátech...tady je orientovaná na tuto pozici (inkarnované bytosti) a současně zaujímá všechny svoje minulé formy  projevu - pod prahem prožívání ty nitky existencí spojuje s možnými variantami asociační řady zatím neuskutečněných událostí a tak z "budoucnosti" prožívá přítomnost, kterou hodnotí v emocionální rovině a dále sdílí a tím vytváří obraz svojí minulosti...na nespočtu úrovních a každá je jedinečná - všechny jsou propojené a jednou budou v multiprojekci i dostupné skrz nějakou technologii pro aktivní složku našeho reálného vnímání.

 Tyto poznámky vznikly na základě knihy "Já - skutečnost o sobě" od Rameshe Balsekara, která pojednává o učení Šrí Nisargadatty Maharadže. (Vydalo nakladatelství ADA v roce 2001)