Kdysi dávno uvízla Jiskra v Křemeni – zakletá v Čase, spící v atomech prvků, které zatím nenašly svůj rozměr vyjádření.

V hlubině Země svítila vnitřní Září a tvarovala Krystal Života – miliardy let rostla, střídavě se budila a zase usínala.

V jednom momentu prozření viděla svůj Obraz na vodní hladině – byl krásný, čirý, prosvítal jím odlesk její Duše.

Pak se Obraz ztratil a Voda ji unášela – Vlny ji hladily o pobřežní písek a ona spatřila svou novou Tvář.

Byla jemně vybarvená do duhových odstínů, jak tělem Krystalu procházely sluneční paprsky a zářila z ní Moudrost Země, ze které vyšla.

Na povrchu byla chladná, ale uvnitř plná energie Bytí v nedefinované formě.

Pak náhlý impuls probuzení a Pohyb, co nezpůsobila Voda.

Byla to teplá dlaň jakéhosi Tvora, co sbíral oblázky na pláži – potěžkával je a zkoušel jejich tvar.

Pak náhlý Záblesk – uhodil do jejího Krystalu jiným a Jiskra vylétla z Kamene.

Byl to nečekaný a náhlý skok do jiné Reality – energie se uvolnila a zapálila mechový troud.

Stala se Bohyní Ohně a tu Bytost už neopustila.

Stále opalizuje v Křemeni a hoří jasným Světlem, sálá Teplo a ukládá informace.

Každičkou změnu v pohybu toho Tvora – ani jednu nevynechá – křemíkovým perem píše a skládá Věty jeho Životů.

Vykresluje Krajiny Snů, co vytékají z její Duše – pohlazením Času, který nevnímá – leč v jehož rytmu kráčí nyní Člověk, kterému už navždy náleží.