Jak to Tučňáček uměl
To jednou tak Tučňáček seděl na kupce sněhu a koukal do dálky. A pak na oblohu. A pak zase do dálky. Pak se kouknul na svoje obydlíčko. A pak zase do dálky a potom na oblohu. Sníh byl bílý. Obloha jasná. Horizont oranžovorůžový. A nebe samo bylo večerně modročerné. A na něm hvězdičky.
Tučňáček na chvíli zavřel očička a pozoroval, jestli se něco nestane. Byl vidět jen takový pocit a nestalo se nic. Prohlídnul si svoje pravé křidélko a pak levé. S pravým trochu zamával a ono dělalo přesně to, co chtěl. Levé taky. Podíval se na svoje tělíčko. Každou chvíli se trochu nafouklo a hned zase vyfouklo. To dělalo pořád. A pořád taky cítil jakési ťuk, ťuk, ťuk, ťuk. To taky cítil pořád. Nešlo mu to do hlavy. Dokonce s ní musel zakroutit, jak mu to do ní nešlo. To už byla celkem tma. A hvězdičky blikaly jak semafory. A Tučňáček si ani nevšiml, že se mu zavřely očička.
...jak to, že to Tučňáček uměl...?