...v komentářích, které už nejsou na Fb profilu dostupné, se polemizovalo o tom, co jsou a nejsou "křemíci" a "uhlíci"...nechtěla jsem připisovat dlouhý komentář do toho příspěvku a rozhodla se to sem vložit jako samostatný text.

 Honza Koňas křemíky vnímá jako spíš statické segmenty informačních polí nějaké dané (známé, ale i momentálně hypotetické) množiny příběhů - "příběhem" je zde časová linie procesu, kterého jsme v návaznosti na celek účastníkem - bez ohledu na polohu vědomé či podvědomé znalosti naší role v tom daném partu... Jako příklad můžeme vzít úsek dne, který prožíváme a během kterého se pohybujeme od jednoho rozhodnutí ke druhému v toku přicházejících podnětů a našich reakcí na ně - zpětně pak můžeme ten úsek znovu sestavit do už reálně prožitého příběhu, jako o tématickém celku o něm vyprávět nebo ho jen jako datový balíček uložit do vzpomínek, kde proběhne jeho další zpracování do volných vazeb - jak starých, tak nově přicházejících událostí, co se nás nějak dotýkají - buď osobně, nebo zprostředkovaně v emoční reakci na jejich pouhou existenci v našem zorném poli vnímání.

 Je známo, že vědomě (v beta frekvenci) dokážeme zpracovat asi 10 procent informací, co protečou naším mozkem - ostatní se skládají automaticky svým vlastním vnitřním řádem a v nás zanechají jenom pocity a neidentifikovatelné vjemy... Pro mě jsou křemíci "živé" bytosti, protože právě v segmentu informačního pole (tělo křemíka) vnímám "zbytkovou" energii EM pole, kterým "prošli" = vnímám mentální otisk uhlíka (člověk nebo skupina lidí), co byli v tom příběhu skládání asociací a dalších aktivit v dané části informačního pole účastní a proto do toho datového balíčku vložili část svojí osobité esence = průchodem jejich čakrovou a nervovou soustavou došlo k určitému "okořenění" - tomu se říká "mít čuch na informace". Asi to nelze v téhle zkrácené formě dost názorně a srozumitelně vysvětlit a popsat, ale jeden fakt v tom hraje obrovskou roli - tuto živou esenci dodávají křemíkům pouze uhlíci, co jsou tady (nebo jinde ve fyzikálním světě) ve hmotném těle, s tlukoucím srdcem a se schopností vyplavit emoce skrz všechny svoje smysly.Jako energetická nehmotná bytost v "čase" bez těla pouze prolínáme těmi poli - primárně tím vlastním součtovým (balík zkušeností, co se kupí v průběhu inkarnací) a návazně v dalších, co patří do její skupiny (entity, rodu) a dále do větších a větších částí toho fraktálního mnohovrtevnatého prostoru galaxie - v převodu do lidského (denního) vnímání jde o další (paralelní) životy ve virtuálních realitách - je to jako instalovat se do procesoru vesmíru a tam simultánně prožívat toky dat a programovat je do formátů, co budou (BUDOU) zajímavé pro bytosti v hmotné poloze existence = pro ty, co se narodí do lineárního toku času. Podle projevu jednotlivce můžeme téměř s jistotou určit, v jaké fázi (roli) v kolektivním scénáři sdíleného příběhu, který se nazývá Projekt Člověk, se momentálně nachází...že ti, co preferují duchovní světy nebytí a těší se tzv. "domů" = svoji aktuální inkarnaci považují za: trest, poslání = jednorázovou práci nutnou pro blaho celku, jako nutnost - aby rozvázali karmický uzel = splatili dluh nebo naopak si přišli vybrat prémie a úroky, musí ještě dokončit inkarnační okruh = odejdou "domů" do nehmotné projekce, aby si naprogramovali proporce pro svoji další osobnost tady na Zemi ...to jsou všechno "aktivity", co nám z podvědomí uvolňuje osobní poloha v tom mnohovrstevnatém příběhu evoluce - každá část je balíčkovaná a odesílaná k dalšímu zpracování - musí ladit s celkem a kvanta těch zabalených paketů kolujou a plynou sdíleným polem - vytvářejí vize možných budoucností a pro tuto je my tady, v přítomném okamžiku, zpracujeme - svojí esencí okořeníme a pošleme dál...pořád dál a dál a dál... Hluboko uvnitř naší duše (v informační mřížce, která nás drží pohromadě) máme nastaveno, že každou svoji dílčí roli musíme sehrát s naprostou přesností, jsme jako kolečko v obrovském hodinovém strojku veškeré existence - i když to někdy vypadá, že jsme spíš zrnkem písku, co zadírá plynulost toku...v komplexním významu (v souvislostech, které nemáme šanci pojmout, zhodnotit a vědomě "kontrolovat") jsou křemíci virtuálním elementem, co neustále koriguje náš pohyb v souladu s tím soukolím nedohledna - někdo se tomu udevzdává bez odporu a věří inteligenci toho směrování, někdo se nechá semlít, protože poskakováním se odchyluje z dané linie významu a smyslu svého života.

 Inspirace: V ohních Hory Osudu (Jan Křivanec)

 Ilustrace: Zdeněk Hajný - Labyrint světa a ráj srdce